„ Na Okoř je cesta, jako žádná ze sta……“
Kdo by neznal známou trampskou písničku o Okoři a o hradě, kde straší. Jestli tomu tak skutečně je, jeli jsme se dnes přesvědčit.
Ovšem jsme tam nepřišli po žádné zvláštní cestě, přijeli jsme tam autem přímo na parkoviště pod hradem. Tato zřícenina, na rozdíl třeba od Kokořína, má jednu velkou výhodu. Nestojí na žádném kopci a tak se člověk nemusí nikam trmácet.
Počasí se nám vydařilo, bylo jasno a slunečno, ale zase ne veliký pařák, při kterém je lepší ležet někde u vody. Den přímo stvořený pro návštěvu Okoře. Byla jsem tam již několikrát, takže jsem se ujistila, že stojí stále na stejném místě a je stále stejná. Stále stejně rozbořená, ale má svoje kouzlo.
Samotná prohlídka trvala asi 40 minut. Torzo hradní věže obklopené napůl zřícenými stěnami, které dávají vzpomenout na dávnou pevnost a nedostupnost Okoře, jsou prvním vizuálním dojmem. Hrad byl vybudovaný na skalce nad Zákolanským potokem a tvoří konzistentní součást opevnění.
Na samotnou prohlídku jsme vstoupili takzvanou třetí branou. Tam jsme si prohlédli torzo věž a ruiny raně gotické kaple. Na západní, severní a jižní straně opevnění jsme si všimli zbytků pozdně gotického opevnění, které tvořila polokruhová bašta s klíčovým střílnami z 15.století. Svah východně od hradu, který skrýval potencionální nebezpečí ze strany útočníků, přiměl majitele vybudovat samostatnou předsunutou baštu, z které dnes můžeme vidět valy a příkopy.
Dokonce tam byla i místnost určená pro konání svatebních obřadů. Tam jsme ale nemohli, pouze nakouknout ode dveří. Taky dobrý nápad pro zpečetění svazku manželského.
A co říká pověst o Bílé paní?
Nejblíže zakletí se prý ocitla Juliána, kterou její otec Sukorád nutil do sňatku s nějakým šlechticem. Zval jich hodně, ale žádný se jí nezamlouval. Rytíř z toho byl již nešťastný a tak si zavolal vyhlášenou hadačku Filolemenu. Ta jí do šatů dokonce zašila žabí kost, ale Juliana stále kroutila hlavou nad všemi nápadníky.
Bodejť by ne, když se tajně scházela se synem mlynáře. To jejího otce rozčílilo a holku zavřel do věže. Když pak nepřišla na schůzky, mlynářův syn zosnoval útěk z věže a utekli pryč. S úlevou se usadili do mechu a objali. Mezitím přijel rozlícený rytíř, který se na ně vrhnul a oba dva v amoku zabil. No, to se ví, že pak svého činu litoval. Vedle hrobu si postavil poustevnu a setrval v ní v modlitbách
Stejně je to divné, ta vražda se stala mimo hrad. Tak je možné, že si našla cestu domů a do dnešních dnů se o ní zpívá v písničce.
Co by to bylo za návštěvu hradu bez pořádného občerstvení. Hned pod hradem byla otevřená zahradní restaurace, a jakožto unavení a hladoví poustevníci jsme ocenili její pohostinnost.
Kromě toho jsem v informacích zakoupila keltský talisman s pozitivní vesmírnou energií a nosící štěstí.
Proč ne, štěstí není nikdy dost.