Na Petříně je hezky. Vážně. Zrovna dnes jsme tam byli a byla to moc příjemná procházka.
Původně jsem chtěla jet do Žirafy, největšího zábavního parku v Praze. Nastal totiž den D, den, kdy Kryštof přestal brát Anopyrin po přestálé katetrizační ablaci a tím pádem mu skončil klidový režim. To už stojí za oslavu. Nakonec jsem rozhodla pro Petřín, protože bylo slunečné počasí.
Tento výlet jsme začali procházkou přes Karlův most. Hned na začátku hrála kapela pomalu ve stejném složení, v jaké hraje Kryštof na základní umělecké škole. Kdože to má ty modré housle? Pavel Šporcl, ale ten tam není, je tam klučina se zelenými houslemi.
Kryštof uznale pokyvuje hlavou a nakonec stejně prohlásí, že mu to trošku ujíždí, ale jinak dobrý. Když jsme tam byli o vánocích, tak jiný houslista hrál Ave Marie a vysloužil si za od něj drobné. Housle na Karlově mostě nemají chybu, ty mají svoje speciální kouzlo.
Na Petřín chodím už hodně let, ale pokaždé jinou cestou a pokaždé objevím nové věci. Tentokrát jsme byli v zajetí našich spisovatelů, kteří se tvářili vážně a kamennou tváří nám kynuli a ukazovali cestu až k samému vrcholu.
Začalo to Karlem Hynkem Máchou, kde jsem si vzpomněla na úryvek z jeho nejslavnější básně MÁJ. Kromě něho jsme šli kolem sochy Jana Nerudy a Jaroslava Vrchlického.
Za odměnu jsem ho pozvala na malinovku na Nebozízek a kochali se pohledem na panorama Prahy.
Na rozhlednu jsme nešli, , ale bludiště jsme si nenechali ujít, tam bylo pro změnu tolik lidí. To je jasná věc, že prohlídka bludiště k výletu na Petřín prostě patří.
Dolů jsme už jeli lanovkou.
Den jako malovaný. Jizva na srdci se pomalu zahojila a nás čekají další krásné dny bez nemoci a bez léků. Není snad ten svět báječné místo na život?
