Nu ano. Jsem to já. Robert Fulghum mi právě podepisuje knihu „ Všechno, co opravdu potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské školce.“ Na tento okamžik jsem čekala dlouho. Čekala jsem dlouhých 25 let od doby, kdy jsem poprvé četla jeho dílo a rázem si získalo místo v mém srdci.
Že bych tady byla tak dlouho? Co se dá dělat, nemůžu za to, že ten čas tak rychle letí. Ale stejně ho miluji a když jsem ho konečně spatřila, tak jsem si řekla : „ Ach ano, to je on, mého srdce šampión.“
I když jsme každý z jiného kontinentu, přesto je tu něco, co spojuje lidi z celého světa. A jak to vlastně řekl hned na začátku? ,,Přijel jsem proto, abych viděl, že jste skuteční. A já jsem také skutečný. Tady jsem.“
Někteří muži jsou nebezpeční, zvláště spisovatelé. Mám pro ně zvláštní slabost.
Po jeho krátkém proslovu s červeným nosem na tváři nastoupili herci a představili právě tuto knihu. A o co tam vůbec jde?
V americké tančírně tanga se setkávají lidé nejrůznějšího věku, pohlaví, národnosti, náboženského vyznání či sexuální orientace. To, co je důležité venku, zde není podstatné. Jde tu totiž o jediné – o tanec. Krásné ženy, vysoké podpatky, odvážné šaty, vášeň, slunce, temperament, anebo také obyčejní lidé. Poutníci směřující k místu zasvěcenému potřebě lásky, dotyku a objetí, které pohání hluboce lidská potřeba pohybovat se společně do rytmu hudby – obyčejná touha tancovat. Tango tu není pouhým tancem, ale životní cestou, novým způsobem vnímání sebe i světa kolem – otevřením dveří v pokoji života.
O co tady doopravdy jde, tak o to, nezůstávat sám uvězněn v tom svém obývacím pokoji, ale najít další dveře, za kterými se skrývají nové obzory. Jde o to, sebrat v sobě odvahu, vzít za kliku a vstoupit.
A moje lednice? Tak ta je beznadějná. Už několik let na ní mám vytištěné motto z té jeho první knihy, té mojí nejoblíbenější a té, kterou mi samotný pan Fulghum právě podepsal.
To je skutečné. Já jsem skutečná, pan Fulghum je skutečný a jeho slova jsou ještě skutečnější.
Náš tanec života je skutečný.
O všechno se rozděl.
Hraj fér.
Nikoho nebij.
Vracej věci tam, kde jsi je našel.
Uklízej po sobě.
Neber si nic, co ti nepatří.
Když někomu ublížíš, řekni promiň.
Před jídlem si umyj ruce.
Splachuj.
Teplé koláčky a studené mléko ti udělají dobře.
Žij vyrovnaně – trochu se uč a trochu přemýšlej a každý den trochu maluj a kresli a zpívej a tancuj a hraj si a pracuj.
Každý den odpoledne si zdřímni.
Když vyrazíš do světa, dávej pozor na auta, chytni někoho za ruku a drž se s ostatními pohromadě.
Nepřestávej žasnout. Vzpomeň si na semínko v plastikovém kelímku – kořínky míří dolů a rostlinka stoupá vzhůru a nikdo vlastně neví jak a proč, ale my všichni jsme takoví.
Zlaté rybičky, křečci a bílé myšky a dokonce i to semínko v kelímku – všichni umřou. My také.
A nikdy nezapomeň na dětské obrázkové knížky a první slovo, které ses naučil – největší slovo ze všech – DÍVEJ SE.
