Co se to krčí v mé poštovní schránce za letáček? Že by zase nějaká super akce či nabídka výhodné půjčky, kterou pak budu splácet až do konce svého života? Ale ne – to je jenom pozvání na jednu akci pro děti, a to dokonce od motorkářů. Nu ano, nepletete se, od motorkářů samotných. To jsou ti divní zarostlí chlápkové drsně vypadající v drsně padnoucích kožených oděvech. Že by motorkáři měli rádi děti?
Budete se tomu divit, ale mají, dokonce se někteří i úspěšně rozmnožují a pak těm dětem dávají na hlavičky černé šátky s bílými lebkami. To aby se poznali.
A jak to sama vím? Sama jsem byla ženou motorkáře, jenž za hlučného řevu své rozbouřené motorky brouzdal krásami naší české země. Byly i doby, kdy těmi krásami nebrouzdal sám, ale i se mnou jakožto se spolujezdcem v závěsu. Jenom ty zatáčky mi nešly moc klopit, to jsem se držela jako klíště a modlila se, abychom nespadli. Kdo zažil jízdu s mým manželem, tak mě zcela jistě pochopí.
Oni to dokonce mají jako svoje heslo, ten nový motorkářský klub Eagles Riders MOTO Vraňany :
KDO NEZAŽIL NEPOCHOPÍ .
Toto heslo jsem objevila na jejich stránkách a spolu s ním jsem objevila i fotky z roku 2002, kdy se akce Motorkáři dětem konala u nás na vsi poprvé. Pamatuji si to zcela živě, neboť v té době se můj manžel stal nejenom motorkářem, ale dokonce i prezidentem motorkářského klubu. Byla jsem ženou prezidenta….Pod záštitou této akce jsme pak s manželem objížděli všechny možné i nemožné firmy všude možně a sháněli sponzorské dary na akci Motorkáři dětem. Tyto dary jsme pak proměnili v různé hračky a plyšáky.
Plyšáky jsme rozvěsili na síťku v otevřeném kamiónu a jeden kamarád, říkala jsem mu Šmudla, pak zval děti nahoru k sobě na různé soutěže a pak je jimi obdarovával. Děti měly radost a my také, protože dítě, když dostane plyšáka, tak se nebojí ani samotného motorkáře.
I letošní akce proběhla v podobném duchu. Všechny děti se radovaly z vyhraných cen a dokonce i dospělý, neboť tito motorkáři nezapomněli ani na ně. Měli byste vidět radost mých dvou kamarádek, ty se dokonce nechaly přepásat páskem a přetlačovaly se – to jsem z toho byla celá paf! Vyhrály panáka a jejich obdiv k motorkářům stoupnul.
I moje dcera soutěžila. Ke své soutěži si vybrala kolo, které šlapalo dozadu a její kamarádka a sestřenice v jedné osobě zároveň zase kolo, které místo doleva zatáčelo doprava. Způsobily kolaps hned při prvním rozjezdu a všichni se jim smáli a já, jakožto matka a teta nejvíce.
A pak jsme celou noc protancovali….Byla vlahá letní noc a komáři nás štípaly do tváří. Už jste si někdy mohli zdarma na zábavě vypůjčit u výčepu repelent? My ano, organizace výborná.
Svíjeli jsme se v divokém rytmu Kabátů a pak jsem jí zahlédla…Křepčila kousek ode mě, byla krásná, mladá a plná života. Byla to moje dcera a dcera toho mého motorkáře a v jedné chvilce jsem pochopila smysl našeho krátkého setkání na této zemi, proč jsme se spolu poznali a proč jsme spolu žili. Neboť mi zůstala jako krásné Poselství, jako Naděje a jako Víra, že Láska nikdy neumírá. Neboť mi zůstala, zatímco můj Víťa dne 29.6.2003 odletěl s tou svou prokletou žlutou Kawasaki přímo vzhůru do nebeských bran.
Tak stálo v Osudu.