Když se řekne móda 80. let, mnohým se objeví na tváři lehký úsměv. Zvláště nám, kteří jsme v této době prožili svoje mladá léta a veškerou módu jsme odnosili na svojí vlastní kůži. Není ale od věci se občas vrátit do svého mládí a to nejenom ve vzpomínkách, ale i na plese ve stylu Retro 80.- 90. let.
Tak ten byl skutečně výživný nejenom, co se týče módních doplňků, ale i ve stylu výzdoby. Hned u vchodu nás vítaly pověšené gramofonové desky. Takový Stanislav Hložek, Michal David a Hanka Zagorová, to byly tenkrát hity.
Co však především ovládlo davové šílenství, byly céčka. Kdo neměl céčka, tak jako by neexistoval a tak se většina přítomných ozdobila touto parádou.
Legíny. Co si pamatuji, tak já jsem nosila pouze černé legíny, které byly k dostání, kdežto zde byly vidět legíny všech možných druhů. Kamarádka chtěla zaujmout a objednala si lesklé a stříbrné legíny, které ji její dceruška záviděla a vyžadovala, aby je nyní nosila pořád.
Návleky. Tak ty se nosily dlouho. Byly nedílnou součástí cvičebního úboru při tancování aerobiku a pak se nosily i k těm legínám. Kdo byl trošku šikovnější, tak si je dokázal uplést, to byla tenkrát taky taková móda, že české ženy pletly.
Čelenky do vlasů. Když jsme u těch návleků, tak k těm samozřejmě patřily i čelenky do vlasů.
Ramenní vycpávky. Ty se dávali co nejširší nejenom do blůzek a šatů, ale i do mikin, takže se z žen stávali pořádní ramenáči připomínající hráče amerického fotbalu. Takovou hezkou mikinu s výstřihem do véčka, s pruhy a s vycpávkami jsem zahlédla na jedné přítomné dámě a záviděla jsem jí, že si uchovala vzpomínku na svoje mládí.
Mrkváče. Tak ty tam neměl nikdo, to se už asi nedá sehnat. Ty měly střih, že byly nahoře široký a dole úzký, mít takové mrkvám patřilo k dobrému bontomu. Na základní škole jsem snad nosila mrkváče barvy oranžové a byla jsem na ně náležitě pyšná.
Plísňáky. Kamarádka projevila touhu obléknout svého muže do plísňáků a do trička se Sandokanem, ale ten to odmítl a trapně si vzal jenom košili a džísku. Já jsem měla štěstí, dostala jsem na ně tenkrát peníze, protože jsem bez nich nemohla žít a vyrazila na nákup do Prahy. Dodneška si pamatuji, jak jsem tam stála tu dlouhou frontu a byla štěstím bez sebe, že mám kalhoty svých snů. Kdo měl menší štěstí, tak si různě obarvoval džíny Savem podomácku.
Bony. Tahle poukázka se nám objevila na stole a vyrazily nám slzy z očí. Mnohé věci se daly sehnat jenom v Tuzexu a hrozně jsem tenkrát záviděla kamarádce, která měla dobré známé a tím i přísun bonů.
Život je senza k dívání,
jenomže dá to koumání,
vymyslet,
jak by se zmáknout dal.