Jedu, jedu ve vlaku,
a jsem svědkem zázraku.
Jedu, jedu sem a tam,
se životem počítám.
Kdo to sedí přede mnou?
Je to blázen, stín či bloud?
Snad sním či bdím.
snad mám svůj sen,
je to muž, muž, jenž bere mi dech.
Muž je muž, co já vím,
třeba mu tiše závidím.
Jeho krása dech mi bere,
sluneční stín zrak mu kreje.
Ach, ten je krásný,
ach ten je mlád,
co to však nevidím,
šálí mě zrak?
Ten muž má baťoh veliký,
kampak však jede,
kdožpak ví?
Však šokoval mě velice,
a jsem tu sama,
sama se divíce. …..
Sám si vzal si tužku,
sám si vzal blok,
pak horlivě zapisoval,
jsem z toho cvok.
Jedu, jedu ve vlaku,
a jsem svědkem zázraku.
Ten mladý muž naproti mně sedící
je krásný, milý a píšící!