Mikve
Mikve je prostor rituální lázně, ve které se věřící židovské ženy pravidelně očišťují. Je to ale i hra současné izraelské dramatičky Hadar Galron popisující místo střetu různých přístupů k víře i k životu. Na pozadí tradičního židovského rituálu otevírá tato současná hra téma postavení žen ve společnosti a vztahu ortodoxní komunity k běžnému životu. Zrovna včera jsem měla možnost na vlastní oči vidět naší vynikající herečku Ivu Janžurovou v hlavní roli lázeňské Šošany a v prostředí Stavovského divadla to byl naprosto úžasný zážitek vyvolávající silné emoce.
Stavovské divadlo. Tak to je sen.
A ten stál za to. To, že Elišava je týrané dítě jsem poznala hned na první pohled, a že má bohaté rodiče s významným politickým vlivem, tomu ještě dodalo ten důraz. To řekla Šošana svojí nové lázeňské pomocnici Šivě, která se divila tomu, že její maminka má na zádech otisknutou žehličku :„ Elišava má svoje rodiče. Mají moc, mají peníze, mají doktory, přesto s tím nic nedělají. Nepleť se do toho.“ Svým způsobem měla pravdu, sama měla dost svých starostí, celou výplatu dávala svojí jediné dceři, kterou církev pro její vzpurné chování vykázala ze svých řad. I přes přísný zákaz manžela s ní udržuje kontakt a představa, že místo uměleckého projevu zrovna sedí někde jako nahatý model, pro tak silně ortodoxně věřící matku, musí být asi zátěž. Na rozdíl od svého muže jí však nezavrhne.
Šira se rozhodne Chedvu zachránit. Sama má těžký život, svého vlastního těhotenství se bojí tak, že radši přespává v lázních. Přesto v sobě sebere odvahu vzepřít se proti konvencím jejich společenství a svojí empatií nakazí i ostatní ženy. Už nedokáže bezmocně přihlížet utrpení týrané matky a její dcery, která za nic nemůže. Je to jenom dítě. Dítě, které nemůže za nesmyslná pravidla, která si církev vymyslela. Dítě, které nemůže za týrání způsobené jejím vlastním otcem. Dítě, které miluje svojí matku a je obětí celé mašinérie společnosti, ve které se nachází.
Vzpurné ženy. Tak označí celá mravnostní hlídka celou skupinu žen schovávajících se v Mikvi. Jak vtipně podotkne Miki : „ Mravnostní?“ To je jako policejní?“
„ Ještě horší. Sebrali mi dceru. To nejsou lidi. Chovají se hůř, než zvířata.“
Jistě. Každá společnost má svoje pravidla, svoje vlastní zákony, podle kterých se řídí. Ženy v této hře se projevily jako ženy vzpurné a statečné, protože se dokázaly vzepřít pravidlům. Konec hry je velmi silný, dítě, které ztratilo řeč – jestli ještě promluvíš, tak tě ubiju k smrti! – poprvé zaplakalo.
Nářek dítěte, dítěte, které je svědkem utrpení svojí vlastní matky, je tak silný nářek, že mě z toho zamrazilo. Déšť, který přitom padal na jevišti, k tomu vytvořil ještě magickou a tajemnou atmosféru. Stavovské divadlo bouřilo a tleskalo jako o život. Herci se uklonily a my se vrátily domů. Ke svým dětem.