Nedaleko svého domu jsem potkala keř obalený krásně červenými šípky, které se na mě smály a říkaly : „ Vem si mě.“
Vrátila jsem se domů pro misku a během trhání se najednou kolem mě vyrojili příslušníci mužského pohlaví s hlasitým povzbuzováním, že mají chuť na šípkové víno.
Smůla, hoši. V hlavě se mi urodil pekelný plán udělat si pečený čaj. Takové ohromné množství vitamínu C obsahuje tento plod, proč ho nezužitkovat k prospěchu svému.
Našla jsem si recept, ve kterém se píše, že se mají šípky rozkrojit a vydlabat vnitřek. Zařídila jsem se podle návodu a za chvíli se mi na rukách objevilo drobné chmýří z šípků, které mě začalo pálit.
Nedala jsem se. Umyla jsem si ruce, namazala Fenistilem a oblékla gumové rukavice. Dále jsem pokračovala v započaté činnosti, i když jsem už tušila zradu. Jako motivaci jsem si pustila hudební záznam z mobilu, kde děti z hudebně pohybového tábora s radostí zpívají : „ Když nemůžeš, přidej víc, zakřič prostě z plných plic.“
Začaly mě pálit oči a z nosu se mi spustila tekutá rýma. Do očí jsem si nakapala oční kapky a do nosu vstříkla protizánětlivé nosní kapky. Přitom jsem si zpívala spolu s dětmi : „ Že slovo nejde – neexistuje, slovo nejde – neexistuje.“
Začalo mě pálit v krku a začala jsem mít dechové potíže. Vstříkla jsem si Ventolin a napadlo mě, že kluk byl nedávno na exkurzi kdesi ve vědeckém výzkumu, kde chovali prasaty a aby přežily prohlídku, tak dostaly roušky přes ústa. Dost dobrý nápad. Dobrá obrana nejenom proti zápachu, ale i proti alergenům. Nasadila jsem si roušku a dále pokračovala ve zpěvu : „ Když nemůžeš, přidej víc, zakřič prostě z plných plic.“
Začalo mě pálit za krkem a naskákaly mi puchýřky. Překrojených šípků bylo stále málo. Šla jsem si najít pláštěnku, kterou jsem si koupila, když jsme jeli se sousedy na vodu a oblékla se do ní. Pro jistotu jsem si vedle sebe položila adrenalinovou injekci Emerade 300, kterou jsem dostala na předpis v alergologické ambulanci v případě anafylaktického šoku. Má velkou výhodu, že se nemusí desinfikovat kůže a může se aplikovat i přes oblečení. Pro jistotu jsem zkontrolovala expiraci. Můj zpěv společně s dětmi nabírá na intenzitě : „Že to dáš, na to máš, na to máš.“
Přišel Kryštůfek a divil se, že maminka sedí v pláštěnce a s gumovými rukavicemi u stolu a pláče u šípků. Síla zvyku. V jeho věku jsme poplach v pláštěnkách a s igelitovými pytlíky na rukou nacvičovali v rámci branné výchovy každou chvíli. Plynovou masku bohužel doma nemáme, musím si vystačit s rouškou. Ale mám víc – mám píseň : „ Když nemůžeš se hnout, zkus se nadechnout.“
Sláva. Přežila jsem.
Takto připravené šípky jsem dala na plech. K nim jsem přidala jablíčka čerstvě natrhaná ze zahrádky a to celé jsem posypala skořicí, cukrem a přidala hřebíček. Dokonce jsem objevila tajné zásoby námořníka Morgana v podobě nefalšovaného rumu – ten zahřeje.
Domem zavoněla vůně skořice a hřebíčku. Ze samé radosti, že ještě žiju, jsme si pak pochutnali na pečeném čaji, zatímco děti stále zpívaly : „V žilách život teče dál, tak ho přece v sobě nech, než ti navždy dojde dech.“
