Jsem hrozná. Vážně. Letos jsem si už v duchu říkala, jestli už není trošku velký na narozeninovou oslavu spojenou s dětskými soutěžemi, ale stejně mi to nedalo.
Pátá třída medvědi, protože nic nevědí. Kryštofovi kamarádi ale vědí, co a jak, protože narozeniny společně slaví již od první třídy a tak se sešli v celkem hojném počtu osmi dětí. Uvítal je narozeninový dort společně s Mistrem Yodou a po slavnostním přípitku šampaňským se gratulovalo a rozdávaly dary. Dokonce dostal i Rubikovu kostku, kde jsem si neodpustila svojí doušku : „ Vidíš to, my jsme neměli žádné počítače, jenom tu kostku. A chybělo nám to?“
Nechybělo, protože jsme většinu času trávili venku. Stejně tak Kryštofa a jeho kamarádi. Ti si na rozehřátí zahráli hru „ Myškovaná“, při které se děti vzájemně honí a strhávají si ocásky z krepového papíru. Ke slovu se pak dostala koloběžka, na které na čas jezdili slalomovou dráhu.
Pak přišla na řadu vzduchovka. To milují všechny děti. Protože bylo mokro a foukal studený vítr, tak se tentokrát střílelo ze stoje. Poctivě se vytiskly terče a pověsily na plot a už se jenom počítaly body. Kupodivu na tom byly líp holky, asi jsou lepší bojovnice.
Zlatý hřeb celého odpoledne. Naše Ellis a její chytání míče v brance. Ellis je border colie a dělá jenom čest tvrzení, že právě tento druh psů patří mezi nejchytřejší. To je pravda, protože dát gól naší Ellis není jen tak. Ani nebylo poznat, kdo je spokojenější, jestli Ellis nebo děti.
Vítr zesílil a začalo pršet, tak jsem si je převzala na starost už v domácím prostředí já. Na zklidnění dostaly vyluštění křížovky a už se jenom ozývalo, že nevědí, jaké je hlavní město Británie. Ale stejně to každý vyluštil.
Oblíbené házení míčku do kýble. To si nenechám ujít žádný rok. Jsou to ještě barevné plastové míčky, ve kterých si Kryštof hrál jako batole a tak je aspoň využívám tímto způsobem (a tajně při tom roním slzy).
Montování šroubků a matice dohromady, výborné procvičení jemné motoriky. Zde se ukázalo, kdo pomáhá svým rodičům v dílně a kdo ne.
Nakonec rekapitulace celého soutěžního odpoledne a vyhlášení výsledků. Ostatně ta pravá zábava vypukla vzápětí poté a tak jsem se šla radši schovat. Schovávaly se i děti, protože hrály na schovávanou.
Zajímavé na tom je, že zatímco já, když se schovávám, tak jsem aspoň potichu. Děti se při této hře chovají neobyčejně hlučně a tak jsem tiše úpěla do polštáře : „ Pomoc, boří se mi dům“.
Dům zůstal zachován, stejně tak jako další příjemná vzpomínka na další neobyčejně hezký den.