Iva Roze je česká novinářka a publicistka, která strávila deset let ve Spojených státech. Dnes žije hlavně v Praze. Vystudovala žurnalistiku na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, kde získala grant od Pulitzerovy nadace, který jí pomohl stát se zahraniční dopisovatelkou.
V Češtině píše pravidelně reportáže do časopisu Reflex, kde vyšly také ukázky z její knihy Rande. Unikátní projekt pojmenovala Měsíc lásky a zbudil mimořádnou pozornost. Co den to rande, tedy 31 dnů, 31 schůzek – myšleno starosvětských schůzek, při nichž muži z celého světa obnažovali svou duši, osobnost, názory, ale také svoje více či méně zažité strategie námluv.
Iva Roze to zde pojala jako plusové body a na konci knihy letí za Jonasem do Kodaně.
A jaké jsou plusové body pro Jonase?
„ Má srdce ze zlata. Vypadá tak, jak vypadá. A přitom si není vědom toho, že když vejde do místnosti, zírá na něj většina žen a úplně všichni gayové. A vůbec má spoustu skvělých orgánů, které fungují spolehlivě i poté, co ujede 150 kilometrů na kole a vypije dvanáct piv. Proč jen zrovna tenhle chlap chce bydlet zrovna v Dánsku, kde je ještě horší počasí než u nás? Proč ne třeba v Barceloně? Nebo klidně v Africe? ´´
Kromě rande s láskyplným Jonasem absolvovala dalších 30 setkání. Co kdyby. V největším zastoupení byli Češi, těch bylo 5 a Američané, ty byli 4, stejně tak jako Portugalci. Dále jí okouzlovali Britové, Holanďané, Kanaďané, Čechofrancouz, Ázerbájdžánec, Čech a Japonec v jednom, Čechoameričan, Rumun, Novozélanďan a muž z Panamy. Nesmím zapomenout na rande se ženou a jako bonbónek rychlorande deseti mužů za jeden den.
Dramatická zápletka vznikne při setkání s Richardem, kterého vzhledem k jeho špatnému zdravotnímu stavu odveze do nemocnice a následně je pasována za jeho ošetřovatelku. Zde připomíná svojí vlastní léčbu rakoviny a je až s podivem, že v dnešní době vysokoškolsky vzdělané sestry nehovoří anglicky. Naštěstí má vedle sebe Roze, a když z toho sama onemocní, tak stačí zavolat dalšímu z kandidátů a ten jí pozve na polévku.
Závěr knihy patří k poděkování a to zejména lidem, bez kterých by byl její květen o
poznání nudnější. Že by tím myslela muže? Nejenom to.
„ Taky si cením toho, že mám to štěstí žít v zemi, která mi umožňuje psát, jak chci, o čem chci, a která umožňuje svým občanům to samé: vybrat si, co číst chtějí a co nechtějí. Takový luxus na světě spousta lidí nemá a stojí za to za ně bojovat.“
